100 km Javorníkmi (2014)

20.08.2014 05:07

Radek Hrabčák

Už loni jsem si všiml tohoto dálkového pochodu, jehož specifikem je to, že cíl je v Považské Bystrici. Tedy, pro mne co by kamenem dohodil do postele, bez nutnosti se z cíle ještě kamsi štrachat, stačí doslova přejít přes ulici. Start z Čadce je potom už jen jakýsi bonus, ještě jsem tam nikdy nebyl (průjezdy vlakem cestou z Tater v období mé mladické nerozvážnosti nepočítám), poznám něco nového.

Jenže, loni mé sebevědomí ještě nebylo dost velké. To až pročítání všelijakých blogů na Internetu mi během roku dodalo křídla. A tak jsem se letos přihlásil. Ostatně, nejsem už přeci žádný zelenáč, bude to má druhá stovka ;-)

Logistická příprava záhy odhalila, že v Čadci lišky dávájí dobrou noc a dopravit se sem ráno na start odkudkoliv jinak než autem bude oříšek. Ještě, že mám takového dobrého tchána. Co si o tom myslel, nevím, ale bez mrknutí oka ochotně souhlasil, že mě tam zaveze ráno z Považské Bystrice autem. A se mnou i dalšího podobného zoufalce, co jsem si ho všimnul v diskuzi na stránkách pochodu. A nakonec se přidal i ujo Vlado, který má rád turistiku a mé kusé informace o pochodu ho natolik navnadily, že se rozhodl se projít po trase aspoň ze začátku, než mu všichni ti namakaní turisté zmizí v dáli.

 

9. srpna 2014, sobota

A nastal den D. Ráno jsem se v cuku letu nasnídal, navlékl do všech kompresních doplňků, co jsem během roku nasbíral (obhajuje před rodinou jejich pořízení absolutní nutností jejich vlastnictví, sic nebudu přeci schopen dojít cíle) a vyrazil před dům. Už zdáli jsem slyšel rozprávět uja Vlada. S kým si to tak může povídat? Aha, tak to bude asi Mirek Vítek. A taky že jo. Dodnes nevím, jak ti dva poznali, že pojedou spolu do Čadce.

Cesta uběhla naprosto bezproblémově, moje obavy, abychom byli na startu včas, se ukázaly jako liché. Na náměstí v Čadci jsme jako jedni z prvních. Hned se navlékám do všeho, co mám v batůžku, je mi nějak chladno. Ujo Vlado se pokusil vymámit do svého turistického deníčku razítko, ale nebyl úspěšný, organizátoři na startu nic takového neprovozují. A tak tedy vyráží po trase napřed, že prý půjde pomalu a nechce se mu čekat na start. No to se mu nedivím.

Prezentace probíhá pro mne naprosto bezproblémově, do startu víc jak hodina času. A tak aspoň koukám kolem na ty zkušené stovkaře, poznávám některé tváře ze zmiňovaných blogů. Nakonec z toho dostávám hlad, tak si jdu koupit do nedaleké sámošky rohlíky se šunkou. A se mnou i sám Olaf. Ale toho znám taky jen z obrázků.

No a pak se to celé konečně odstartovalo. Hned od startu je to nejdřív méně, potom více do kopce. Celý ten houf turistů splašeně vyráží vpřed. Hned ze začátku mi mizí z dohledu nejmíň dvacet běžců, no potěš koště, na běh do kopce hned od startu se tedy moc necítím. Vůbec trnu obavami, jak to půjde. Už nějakou dobu bojuju se zanícenou patou a týden před startem mě nenapadlo nic lepšího, než si udělat česnekový zábal. Mělo to být sice ještě doplněno tvarohem, ale ten doma nevedeme, tak jsem jsem na gázu vytlačil čistý česnek a použil to tak. No a výsledkem je solidní pryskejř velikosti mexického tolaru, který se mi navíc dva dny před startem totálně odloupl a na jeho místě se tak skví krvavá skvrna. Naštěstí je to z boku nohy, zabalil jsem asi kilometr tejpovací pásky, čistou gázu a zásyp na rány, snad to nějak přežiju.

A tak si to pochodujeme do kopce. Vůči Mirkovi se cítím jako favorit, je to jeho první stovka, moje už druhá. Nakonec se Mirek na konci prvního stoupání hned u kontroly rozbíhá a bez velkých cavyků mi mizí v dáli. Už ho neuvidím, v cíli mi naložil víc jak hodinu. No toto.

Já se od kontroly taky rozbíhám, ale teda s velkou rozvahou. Po nějaké době potkávám uja Vlada. Prohodím pár slov, ale pak už musím běžet, takto bych se do té Považské Bystrice nedostal. Vlado je zklamaný, že na první kontrole razítko taky nedostal, ta kontrola totiž spočívala jen v opsání hesla z papíru. Nakonec uspěje až na druhé kontrole nad Petránkami na 13. kilometru, kam dorazí těsně před jejím sbalením.

 

Cestou necestou během neběhem vnímám krásnou krajinu. Takové náhorní louky, parádní výhledy, sluníčko svítí, zatím ještě nepálí, nádhera. Jsem pln optimismu, po zádech mi střídavě z té krásy běhá mráz, endorfiny na max. Předbíhám holku, je pomalejší, ale také běží. V pohorách. Tak to klobouk dolů (dokončila!), na to bych asi mentálně neměl. Kousek před Petránkami (první živá kontrola) předbíhám z kopce ogara s hůlkami (pozn: to byl Peter Baran), do kopce je zase rychlejší on. Takto se budeme míjet až do Horní Marikové. Nepamatuju se, že bych ho viděl běžet, ale s těmi hůlkami jde jak stroj, že mu po rovině nestačím.

 

Na první živé kontrole nás čeká hojnost občerstvení a i voda v dostatečném množství. Taky jonťák, který do sebe hned lomím. A to byla asi chyba. Ale o tom potom. Na kontrole je sice hezky, dobrovolníci jsou milí, dalo by se tu žít, ale já se snažím miminalizovat prostoje, a tak kromě jonťáku jen doplňuju vodu, dávám banán a vyrážím v dál.

 

Jako běží mi to, ne že ne. Je třeba si to užívat, než mi dojde. Krajina je krásná, byť trochu monotónní. Stejně jako písnička, co se mi najednou dere na rty. „Kampak by to došlo třeba s pouhou ponravou, kdyby měla plakat, že je ptačí potravou..“. A pak hned: „já, řekl ten mravenec, se taky rád hlasitě chechtám, chechtám a na svou bídu si nezareptám“. A furt dokola, do zblbnutí. No není tu krásně?

 

Předbíhá mě pár, Barbara a Zbyszek Sembolovi. Ptám se, jak dlouho se tak dá na stovce takhle běžet. Prý až do konce, samozřejmě. No samozřejmě, že mě to hned nenapadlo. No tak to tedy nevím, jak to se mnou dopadne, na své první stovce nemohla být po šedesátce o běhu žádná řeč. Prý to mají jako trénink před ultra trailem kolem Mont Blancu. Připadám si jako Alenka v říši divů.

A je tu Semeteš, asi 30. kilometr a další občerstvovačka a živá kontrola v pohostinství U Cipára. Wow, tam bylo tedy dobrot, nevím, kam dřív koukat. Jen ten seběh do sedla mě trápil, nějak se mi začala rolovat náplast z mého super puchýře, tak to bylo spíš takové poskakování po jedné noze než regulérní seběh.

U Cipára dávám dva chleby se sádlem, doplňuju vodu a jdu si přelepit pryskejř. Docela mě baví udivené pohledy jednoho spolupochodníka, krvavá noha už na třicátém kilometru a já se tvářím v pohodě. Pravdou je, že mám sice stále obavy, jak se to bude vyvíjet, ale daří se mi přesvědčit mozek, že to moc nebolí. Měním strategii a přelepuju to natvrdo tejpovací páskou bez použití gázy.

A zase dál. Tady už mi to moc neběží, jednak asfalt a jednak je to do kopce. Nějak mi to ve vzpomínkách splývá. Vybavuju si až hospodu u Melocíka, kde jsem si dal točený Birell. To měl být pokus o zklidnění žaludku. Je nějaký rozdováděný. Možná teplem, ale zpětně si myslím, že spíš tím jonťákem, co jsem si dával na kontrolách. Jak jsem ho přestal pít, tak se to začalo zlepšovat.

Na modré značce kolem Čemerky jsem si při pohledu do mapy uvědomil, že je to už jen kousek na Butorky a vůbec, že zkrátka za chvíli bude půlka pochodu za mnou. Tak mě to motivuje, že se rozbíhám a běžím. Já běžím! Ze sedla Butorky dolů na Kasárne je to sice po asfaltu, ale když už jsem oblečený jako závodník a vidí to obyčejní turisté, tak si přece nemůžu trhnout ostudu (jak se tomu říká, je to ješitnost?) a stále běžím. Až na kontrolu pod sjezdovkou. Tam si říkám o další Birell. Ale ten už mi tak nesedl jako ten u Melocíka. Zato se dozvím, že odteď už budou chodit normální pochodníci, kteří si dají radší pivo než gel.

Nějak si nemůžu vybavit, jestli jsem tam něco pojedl, spíš nic než moc. Žaludek začíná stávkovat. Tak aspoň preventivně měním ponožky a hybaj hore sjezdovkou zpátky na trasu. Sjezdovka uběhla rychleji, než jsem myslel a jsem opět na hřebeni. Tato část od Kasáren po Portáš je parádní, krásná hřebenovka. Velký Javorník, Stratenec, Malý Javorník… Snažím se pobíhat, aspoň z kopce. Ale žaludek je trochu na vodě, tak zase úplná hitparáda to není. Na obou Javornících kupy lidí, posedávají, užívají si sluníčka. Já jsem vděčný za to, že pofoukává větřík a díky tomu není až takový hic. I tak ale, vzít si sluneční brýle a šiltovku byl nápad k nezaplacení.  A na vrcholech nezastavujeme, máme zpoždění :)

 

Tedy, abych to uvedl na pravou míru, mě baví vystupovat na kopce, ale nahoře netrávím obvykle moc času. Mrknu jednou dvakrát kolem a šupajdím dál. Líbilo by se mi tam strávit třeba noc ve spacáku pod širákem, to bych tu atmosféru nasával plnými doušky. Ale na pochodech mě baví spíš to špacírování.

No a aby to nevypadalo, že stále jen běžím, tak popíšu situaci z před Portáše. Jdu spořádaně do kopce, zase tolik sil nemám. Procházím kolem maminky s dcerou, cca 10 let. Dcera smlouvá, že když jí máma dá stovku, tak ten kopec vyběhne. Nevím, jak smlouvání dopadlo, ale dcera se vážně snaží vyběhnout ten kopec. Poslední metry před vrcholem už mele z posledního a kácí se pro lepší efekt na cestu. No a na Portáši jsem pak zaslechl mámu, jak komusi vypráví, že dcera dokonce předběhla i běžce (to jako mě, ha).

No a je tu Portáš, horský hotel na hranici, v nohách 62 kilometrů, teď už to bude brnkačka, no ni? Sbíhám dolů, beru kontrolní razítko a hurá na polévku. Je na výběr myslím ze tří druhů, já se vysloveně těším na vývar. Jenže ouvej, po pár lžičkách je mi jasné, že zatímco já se těšil, žaludek má inventuru. Snědl jsem toho s bídou půlku, zalévám to Colou a hybaj dál, tady už není na co čekat. Vyrážíme dál ve skupince čtyř lidí, je s námi i Slavo Glesk, to ovšem ještě netuším, s kým mám tu čest. Celou dobu mluvil o tom, že aspoň z Portáše dolů do Marikové to tedy vezme běžmo, když už to jinak bral jako turistiku.

Seběh z hřebene dolů jde jako po másle, sám sebe překvapuji, že mi to ještě běží, no tak to je paráda. Přichází Stolečné a paráda končí. Místo ní začíná asfalt do Marikové. Tuším asi 4 km do kopce a pak snad 4 km zkopce. Do kopce se o běhu nedá mluvit, z kopce Slavo mizí v dáli spolu s hůlkovým robotem, co jsem ho zmínil na začátku. Zůstáváme dva. Po nějaké době se rozbíhám též a s přestávkami to drtím až do Horní Marikové. Tak tak to vyšlo, jsem tam poslední za sucha před bouřkou.

Kontrola už je přemístěná z terasy do hospody, je půl osmé a venku začínají padat trakaře. Hmm, tak to asi abych trošku posečkal. Tak aspoň pojídám chleby se sádlem a zapíjím to Colou. Sympaťák Belo Špišák na kontrole mi ještě nabízí nápoj s rozmíchanými chia semínky. No cítím se tu skoro jako doma. Poté, co jsem přestal pít jonťáky, se mi žaludek začíná trochu uklidňovat, ale třeba na pivo stále nemám odvahu.

Čekám netrpělivě, jak se to vyvrbí s bouřkou. V osm hodin sice stále ještě prší, ale už míň a čekám, že lepší už to v dohledné době nebude. Tak vyrážím dál, zatímco v hospodě v Marikové se pomalu rozjíždí párty. Asi po kilometru mírného stoupání po asfaltce jsem natolik zahřátý, že vyslékám větrovku a odtud až do cíle půjdu už zase jenom v tričku. Ono tedy stále ještě trochu prší, ale uklidňuju se tím, že dokud se pohybuju, tak se zahřívám. A aspoň mám důvod se pohybovat.

Žlutá odbočuje na konci vesnice z asfaltky doprava do kopce po louce. Ajajaj, tak to mi asi to sucho v botách moc dlouho nevydrží. A to ještě netuším, co přijde po Orgoňové Kýčere. A tak stoupám a snažím se přitom vyhýbat největším trsům trávy a tudíž největšímu mokru. V sedle pod Kýčerou už je tma. Překvapuje mě, že modrá barva na turistických rozcestnících je reflexní. To je jako na Slovensku běžné? Každopádně je to super. Do Považské to ukazuje přes pět hodin, ale to se týká normálních turistů, přeci se nebudu vláčet tak dlouho, co?

Cestou z Kýčery je to z kopce, teplo zrovna dvakrát není. Co s tím? No přeci, zahřeju se během. Snažím se teda dávat pozor, nerad bych si tu podvrtnul kotník. Taky přichází první bahnitý úsek. Tak nějak to přesmýkám a hupky dupky ďalej. Z kopce a i po rovině se snažím běžet. Taky si stále opakuju, co mi říkal tchán, že tady medvědi nejsou. Ostatní zvěř neřeším, třeba prasata už jsem několikrát za život vyplašil a vždycky utíkala o překot pryč. To kdyby mě srazila laň ve skoku, to by bylo horší. Ale takový smolař snad nejsem.

Ještě by měla být jedna kontrola, nerad bych ji v té tmě minul. Už jsem skoro půl hodiny za Kýčerou a furt nic. Tak vytahuju itinerář a koukám, že z Horní Marikové je to na ni dvanáct kilometrů. No tak to mám ještě čas. Bahna přibývá, ale zatím jen nárazově, sucho v botách už jsem vzdal, puchýř neřeším, stejně se odtud nemám jak dostat jinak než kupředu levá. Klopýtám tedy dál dokopce zkopce, přidává se mlha, když tu konečně vidím červenou blikačku. Hurá, kontrola!

A hurá podruhé, dobíhám tam tři pochodníky. Oni už se tedy balí, ale prý že je doženu. Jo, doženu… Ale až za hodinu a jen díky tomu, že zabloudili a ani jeden z nich nemá GPS. Do cíle je to ještě stále asi osmnáct kilometrů. Počítám, počítám, kdybych to jen šel, tak to je ještě tak na tři a půl hodiny. Za sebou mám z Marikové necelé dvě, nějak mi přestává vycházet přepočet ze Slovenských turistických rozcestníků. Doteď jsem měl za to, že to zvládám většinou tak za polovinu času.

Na loukách za Bukovinou před sebou v dálce vidím čelovky těch tří pochodníků z poslední kontroly. Ale běžet se mi tu nedá. Stačí dva kroky po pěšině a mám na podrážkách kilo bláta. Když jdu po trávě, tak mi z bot po chvíli crčí voda. A tak šlapu a šlapu. Trošku se vyjasnilo, vykukuje měsíc, bouřka už je v trapu, taky neprší. A šortky z Lídlu ne a ne uschnout. No není syntetika jako syntetika, nízká cena je vykoupena nízkou funkčností.

Čas od času přichází bahnité úseky na lesních cestách, které nejde rozumně obejít. Vlevo i vpravo hustník, cesta lesáckým lakatošem proměněná ve dva kaňony, samé jílovité bahno. Klouže to na něm, dost se divím, že jsem sebou ještě nikam nesekl. Nakonec to neřeším a volím cestu přímo potůčkem na dně jednoho z těch rigolů po lakatošovi. Jak tam teče voda, tak je tam bahna nejmíň a aspoň to tolik neklouže.

Za asfaltkou před sedlem Klapy vidím na louce opět hlouček čelovek. Ale stojí. Tak jsem je dohnal, ztratili značku. Ta jde úvozem víc vlevo, ne po té polní, na které jsme se potkali. Zapínám mapu v mobilu a hned je jasno. Po chvíli je mi jasné, proč jsem je furt nemohl dohnat. Oni totiž docela ženou, z kopce a i po rovině běží. Držím se jich a snažím se nedat najevo, že toho mám plné zuby a nejradši bych je nechal běžet.

A přichází zpevněná cesta od Lopatiny. Profil příjemný, mírné klesání. Tak zase běžíme. Jsem na čele, trošku poodbíhám a když se kluci hned nedotahují, tak si říkám, že se kousnu a poběžím, co to půjde. Běžím, mezera se zvětšuje. Nakonec to zvládám bez zastavení až do Orlového. Klukům jsem utekl, v cíli to bude asi 10 minut. Tak mě to nabudilo, že začínám uvažovat o tom, že bych se kousnul a zkusil se dostat do cíle před jednou hodinou ráno. To je za míň než půl hodiny a z Orlového je to pořád ještě flák cesty. Takže indiánským během vpřed.

Na mostě přes Váh na mě troubí nějaké auto, tipuju to na nějakého rychlejšího pochodníka. Před Arkádií mě povzbuzují další (nebo ti samí?). A je tu cíííl. Nakonec to před tou jednou zvládám. Celkový čas 17:22. Jako je mi jasné, že je to pořád druhá liga, ale zvládl jsem to rychlejc, než mnohem pohodovější Brněnské vokruh vokolo Štatlu. Takže jsem spokojený. Až na ten žaludek. Dávám si v cíli guláš. Je výborný, ale nezvládám ho sníst ani půlku talíře. No co už. Hlavní je, že jsem běžel v závěrečné fázi pochodu! Něco nevídaného a nečekaného. Zase jsem si posunul trochu vlastní limity a na příštím pochodu zkusím od začátku víc tlačit na pilu.

Jo, z Horní Marikové jsem to do cíle zvládl za necelých pět hodin. Vzhledem k podmínkám paráda. Jen na to vyzouvání bot a svlékání kompresních návleků se tedy netěším.

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.