Javornícka stovka (2015)

17.10.2015 10:04

Radek Hrabčák

Všechno je jednou poprvé. Poprvé jdu stovku hned další víkend po jiné stovce. Ještě před rokem bych považoval za nemožné, že dokážu tak rychle zregenerovat. No a teď už mi to tak nepřijde. Sice jsem celý týden neběhal, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že se snažím zbavit virózy, co se se mnou právě minulý víkend snažila spřátelit. Sice jsme se rozkmotřili a viróza naštvaně práskla dveřmi, ale nechala mi vzkaz v krku. Ještě v pátek mě v něm pobolívalo.

No ale přece to nevzdám, taková šance, dát za říjen hned tři stovky! To se jen tak nenaskytne. Ještě chvíli potrvá, než to moje drahá vstřebá…

Takže jsem v pátek navečer podle plánu vyrazil sám se psem do Považské Bystrice k rodičům mé ženy. Ti mě ubytovali, nakrmili, šalvějový čaj uvařili a i slivovici ochotně nalili. Je na místě poznamenat, že tvrdý alkohol jsem dva roky neměl v ústech a byl to z mé strany akt zoufalství. Co jiného, než slivovice, by už mělo pomoct?

S napětím uléhám. Spí se mi překvapivě dobře. A ráno, ráno není po bolesti v krku skoro památky. Juch! Rychle najíst, obléct, vyvenčit bleskově psa (ojojoj, je tam nějaká zima, radši si vezmu ještě návleky na ruce) a už jedeme s tchánem autem na start do Čadce (ještě jednou pěkně děkuji).

sobota 10. října 2015

Na startu v sedm deset ještě skoro nikdo není a nebýt tam Rado se stánkem a papíry, váhal bych, jestli jsme tu správně. Ale netrvá to dlouho a už se objevují další běžci a pochodníci, sem tam známé tváře – Martin Hlaváč (pamatuju si ho z občerstvovčky na sedle na Pradědovce, snažil se mě nasměrovat do hospody na pivo), Braňo Filo (s úsměvem, jeho parťák naznačuje cosi o nadcházejícím utkání Čechy – Slovensko, asi kdo jako bude první v cíli), táta a syn Hotovi…

Počasíčko je takové všelijaké. Cestou sem i pršelo. Norové hlásí, že do jedenácti má mrholit, pak už to má byt lepší, ale zase větší zima. Teď je tak devět stupňů. Je mi docela zima, a tak, když Rado metelesku blesku vyjmenuje všechny kontroly na trati a následně výstřelem ze startovací pistole rozežene hejno natěšenců, vyrážím vpřed v TOP3. Tedy, ne, že bych si tak věřil, ale chci se zahřát, tak tam peru velkou. Až u Billy na začátku sídliště zvolňuju a postupně se propadám někam do druhé desítky, kde se cítím přeci jen líp.

A mrholí a i ta mlha sem tam je. A překvapení hned v prvním stoupání – i tady se těžilo dřevo, a tudíž je tu přítel dálkoplaza – bahno. Bahno sem, bahno tam, copak já s tím udělám? Inu co už. Na první kontrole jsem za půl hodiny a po vzoru Mirka Vítka z loňska jen kouknu na heslo a bez zastavení uháním dál.

Po zelené od Kýčery je to pěkný kýč.

Trasa se od loňska liší. Kvůli závěrečné bahnité pasáži se letos jde až na Makytu a pak dolů do Lysé pod Makytou. No a protože by to tak bylo kratší, tak na úvodních třiceti kilometrech dvakrát seběhneme s hřebenu dolů a pak se zase o kus dál vyplazíme nahoru. A aby to bylo zábavnější, tak letos je to bahno hned od začátku a neskončí dřív jak na čtyřicátém kilometru. (Nicméně Loudání 2013 asi ještě dlouho nic nepřekoná.)

Cestou mě stále někdo předbíhá, takže si nedělám iluze o svém umístění. Vysvětlilo se to až u Melocíka, kde mě tři převlékající se chalani zvou k autu, že prý je tam občerstvovačka a jestli nechci chlebík. Borci si byli zaběhat po naší trase. Takže ne všichni ti, co mě předběhli, patřili ke stovkařům.

Poprvé sbíháme s hřebenu od Chotárného kopce do Ochodnice, kde je první živá kontrola. Hřebenovka by byla asi hezčí, ale muselo by být něco vidět. Dneska je mlha, tak je to asi jedno. Z Ochodnice jdeme táhlým stoupáním až na Vrchrieku. Před rozcestníkem Klimkovci doháním Martina Hlaváče. U rozcestníku místo doprava jde hned ke značkám, tak na něho zmateně koukám, než si uvědomím, že šak je tu kontrola.

Jedna z osad za Ochodnicou, asi Škorovci.

Vůbec, já prostě musím chodit sám, jinak mám tendenci buď bloudit nebo přehlédnout takové důležité věci jako kontroly. No ale Martin dnes tak jako tak nemá svůj den, takže mu brzo mizím a osaměle pokračuju dál. Za osadou Ostré před Rudinskou za sebou slyším dychčení, jako kdyby někdo běžel. Pořád se to blíží, až mě předbíhá… pes. A valí dál. No a protože za chvíli je to mírně z kopce, tak se taky rozbíhám a asi po kilometru ten pes zase běží zpátky proti mně. Ale asi jsem se na něj škaredě podíval, protože uhýbá z cesty do lesa a čeká, až proběhnu.

No a pak už se nic moc neděje (další těžbu dřeva a bahno nepočítám) až na další živou kontrolu v Rudinské. Při seběhu do téhle vesnice komusi přecházíme téměř po dvorku a musíme si přitom otevřít a zase za sebou zavřít branku. No legrace.

K5 Rudinská, akorát čas oběda :). Fotil někdo z organizátorů, díky!

A už je tu kontrola v hospodě. Zas mě někdo fotí, připadám si skorem jako modelka. A dostávám hned i nabídku, která se neodmítá, a sice na čaj. Jídla je tu dost, jen stále nemám štěstí na chleba se sádlem, co mám na něj chuť už od startu. Ale jinak není třeba se tu rozehřívat, naopak, je třeba se někam posunout. Takže beru ještě do ruky kus jabka a čokoládu a hybaj dál.

Někde ve stoupání na hřeben, jen chvíli poté, co jsem minul Fojtíky, už nemůžu odolat a musím poslechnout volání divočiny a zahnout na chvíli do křoví. Díky tomu mě znova dohnali nejen Fojtíci, ale i Dalimil Hota. S ním pak jdeme plus mínus společně až na další živou kontrolu na Semeteši (51km). Do kopce mi přijde pomalejší, z kopce celkem valí. Kus před Semetešem cítím nával slabosti, přichází krize. Propadám se dozadu, ale valím hned tyčku, poctivě piju a za jeden nebo dva kilometry už mám Dalimila zase v kapse.

Dalimil Hota šlape ze všech sil, aby už byl na Semeteši.

Na Semeteši dostáváme překvapivě těstoviny! Sice studené, ale to je mi úplně jedno. Je to taková klasická směs, co normálně jím. Těstoviny, nějaká zelenina, olivy, na to kečup.. Pane jo, té energie.

Vyrážím natěšeně z hospody a koukám, že Dalimil valí za mnou. Tak jo. Kecáme, chvíli jdeme sami za sebe. No ale pak mu nějak poodcházím a vidím před sebou v dálce stovkaře. A vím, že jsem aktuálně jedenáctý. Takže on musí být co? Desátý! Jsem přeci inteligent, tak to tak musí být, no ni? A desátý znamená co? Top 10. A tím u mě startuje mocný vlčí pud a kousek za Melocíkem už ho mám. Že prý nemá rád táhlá stoupání.

CHKO Kysuce. Kousek za Semetešem směrem na Melocík.

No ale když už jsem v té top 10, tak to přeci nepustím, ne? Ten pocit si musím užít! V osadě Gregušovci bloudím úplně stejně jako loni. Jsou tam tři cesty, já si říkám, tou spodní nee, tou jsem bloudil loni. Navíc značka jasně ukazuje na tu prostřední. A prdlajs, loni jsem šel taky prostřední a taky to bylo blbě. Naštěstí už vím, že od chalup šturmem loukou nahoru jsem zpátky na značce.  No a chvíli na to je už odbočka na modrou značku a to mi vlévá sílu do žil.

Já si totiž z loňska pamatuju, že jak jsem se po té modré vydrápal na kopec, tak už to šlo rychle a byl jsem raz dva na Butorkách. A z Butorek je to už co by kamenem dohodil a zbytek došel na Kasárne, kde je další živá kontrola.

No skutečnost je samozřejmě méně zářivá, ale to mě přeci nemůže rozházet a komu by vadilo, že to celé trvá skoro hodinu? Podstatné je, že cestou na Kasárne mě už nikdo nepředběhl. A prý jsem opravdu desátý, tak to je super. A organizátor pak ještě dodává, že ale „dva tu ještě sedí v hospodě“. Wow, tak to mění situaci, rychle rychle, žádné zdržování, mizíme, máme zpoždění :) Ti dva byli Roman Čermák a Matúš Školník. Prý si říkali, že mě ještě doženou.

Myslím někde kolem Butorek.

Já mezitím už vyrážím poklusem do sjezdovky. Ale jen kousek, pak mi dochází dech, protože u toho ještě žvýkám chleba s nutelou, co jsem si vzal na cestu. Nicméně borec v bílé bundě, co opouštěl kontrolu při mém příchodu, ještě není nahoře, vidím ho nad sebou. Nakonec to trvalo jen si dva nebo tři kilometry a mám i jeho.

Zase tam peru velkou, snažím se běžet všechno kromě do kopce, rád bych byl ještě za světla na Portáši. V nohách už mám nějakých 73 kilometrů, a terén je tu velmi běhavý. Na Malém Javorníku na mě volají nějací lidé, že prý ať makám, že jsem šestý a že to už udržím, ne? Moc se mi to nezdá, měl bych být sedmý, ale třeba… třeba…, a tak nepolevuju a valím namotivovaný dál.

Ale Portáš stále nepříchází. A už je čím dál větší tma. Nakonec si asi kilometr před Portášem málem zvrtnu kotník, a to už si začínám nadávat, co blázním a že bych si tu čelovku měl konečně vyndat. Jenže se mi nechce zastavovat a vím, že už bude jen sjezdovka a jsem tam. Takže to nakonec doklepu na Portáš bez čelovky, ale už je fakt tma.

Akorát stihnu vyndat čelovku a čepici a vidím na sjezdovce za sebou světlo. Tak si říkám, že to bude asi ten borec, co jsem ho předběhl. Ale není. Je to Laco Halász. Vypadá, že má sil víc jak já, prý někde na začátku bloudil, tak ho to zdrželo.

Živá kontrola na Kohútce je fantastická. Je hned u cesty v baru Kuřátko. Taková dřevěná útulná bouda. Okamžitě dostanu kuřecí nudlovou polévku a zatímco jím, tak mi dolévají vodu… Já nevím. Neměly by se ty občerstvovačky zakázat? Vždyť je to už skoro jako doping. S takovým zázemím by se měly chodit aspoň dvoustovky a ne jen stovky. (Samozřejmě vtipkuju, ale občas se na slovenských pochodech cítím až provinile za ten komfort na občerstvovačkách.)

Plný sil vyrážím dál. Lesní pěšinou po hranici směrem na Krkostěnu, Papájské sedlo a Makytu. Je dost mlha, takže čelovku do ruky, ať něco vidím a šup šup, ať už jsem na té Makytě. Na Krkostěně jsem nikdy nebyl, ale podle názvu čekám něco prudšího. Jo. Takže seběh. Pravý kvadriceps už nějakou dobu cítím (no, už asi 20 kilometrů), teď se to konečně vyrovnává a začíná se ozývat i levý. Tak to je cajk, už jsem si dělal starosti, že s tím pravým něco je, když mě jinak nic nebolelo.

A po seběhu bývá co? Stoupání. Taky tak prudké. Ale ještě to není nic proti jednomu místu za Papájským sedlem. Krok nahoru, pak balancování a přemýšlení, jestli už je čas odjet dolů nebo to ještě ustojím. To celé několikrát dokola. Tři kilometry z Papájského sedla na vrchol Makyty jsou nekonečné. Dolů je to o něco lepší, i když teda prudké kopce už sbíhám dost na pohodu, přeci jen už cítím svaly. Dávám pozor, abych nepřeběhl odbočku z modré značky doleva na fáborky doznačovanou trasu na Beňadin. Na poslední kontrole nám říkali, že prý s těmi fáborky si snad někdo hrál. Když o tom tak přemýšlím, tak si říkám, že i kdyby, tak těžko někdo předělal i odrazky, a tedy to v nouzi trefím i bez těch igelitových fáborků, případně s pomocí GPS. Nakonec je značení v pohodě, všechno sedí.

Do Beňadinu je to z odbočky jen asi dva kilometry, ale nějak to neubíhá. A nejhorší nakonec – seběh po sjezdovce. Dole je vidět červená blikačka, ale vůbec se nepřibližuje! Prostě ten seběh je nekonečný. Dole u blikačky se ohlížím na sjezdovku a vidím čelovku. Olalá, někdo mě stíhá, no pěkně.

A na kontrole na Bajtekovic chatě (více tu) se o mě opět moc hezky starají, nabízí čaj, polévku… No ale už dobíhá i ten chalan za mnou. A že prý jdu pěkně, že mě nemohli dohnat. Tak se ptám: „kdo my? Vás je víc?“. Jo. Jsou dva. Ti dva, co jsem je předběhl na Kasárnách. Ups, takže šupem, ať už jsem pryč, člověk si neodpočne ani na posledních kilometrech… To je tak, když je někdo soutěživý typ a introvert. Než abych se s někým bavil, radši mu uteču… :-)

Do cíle je to podle itineráře ještě 12 kilometrů. Prý je to běhatelné a prý je to jen 10 kilometrů, říkají na kontrole. Hmm. Běhatelné. No jak pro koho. To táhlé stoupání po asfaltu na Paseky (napojení na žlutou značku) už moc nedávám. Jako jo, celkem svižně jdu, občas i popoběhnu, ale že by to bylo extra běhatelné po bezmála sto kilometrech v nohách, to teda jako prr.

Kontrola na Pasekách je krásně vidět, už jen jedna a cíl. Odtud už se zase snažím běžet. Už jen nějakých šest kilometrů. To je jako běh do práce a ten mi trvá půl hodiny. To už nějak dám. Zas je trochu bahno, ale peru tam velkou a valím, hlavně, aby mě už nedohnali ti dva za mnou.

Jenže co čert nechtěl, přeběhl jsem tu poslední kontrolu na začátku osady Okrajkovci. Ona ta osada.. Jako jo, jeden barák jsem viděl, ale v té tmě to bylo všechno. Až dole pod vesnicí jsem naznal, že jsem to jako asi minul. A to jen díky tomu, že tu osadu mám značenou v mapě v GPSce a na začátku je tam značka něčeho, co by mohl být ten kříž zmíněný v itineráři. No co už, kdo nemá v hlavě, má v nohách. Všelijak si nadávám a supím zpátky do toho krpálu, který jsem právě seběhl. A samozřejmě mě díky tomu doběhli ti dva – Roman s Matúšom. Tak to se nedá nic dělat, sám jsem si to pohnojil, holt doběhneme společně.

Jenže jeden z nich na tom není dvakrát dobře a v seběhu zaostává. Ten rychlejší mě posílá, ať nečekám a běžím dál. Sice se cítím trochu provinile, ale zase taková nabídka se neodmítá, jsem stále na vlně a běží mi to docela dobře. Takže pádím dál. Už to není daleko, za chvíli je tu asfalt. Jen ta základka ne a ne vykouknout. Nekonečná ulice kamsi na kraj vesnice… Ale furt běžím, ten kousek přeci musím doklepat i kdyby mi došlo.

Naštěstí nedošlo. A i ta škola se objevila. Ještě zápasím chvíli s tkaničkami u bot, dovnitř prý se máme vyzouvat. No, ponožky jsou stejně mokré a špinavé, jen bez toho bahna, co je na botách. Vítá mě potlesk, organizátoři mi blahopřejí… Prý si mám sednout na židli. Jak u výslechu :) A hned si mě fotí. Sedí tu i Martin Hlaváč, co jsem ho viděl naposledy někdy ráno a rozhodně mě pak už nepředběhl. No toto :)

V cíli Javornícke stovky před maturitní komisí. Fotil asi Braňo Gereg.

Rado hlásí Ľubke čas 15:19. Co? Jsem se přeslechl, ne? Ptám se, jestli se nespletl. Po trase jsem to několikrát přepočítával a vždycky mi vyšlo, že to bude 16 a něco. Prostě jsem se o hodinu sekl. Tak to je hoooodně příjemné překvapení. To zas budou endorfiny na max :). Osmou pozici jsem udržel. Kluci doběhli až pět minut po mně. No ale zase, proti borcům přede mnou mám furt co zlepšovat, ještě to není na usínání na vavřínech. Vítězové to dali za 11:39, další dva 13:04…

Tak a bilancování jako vždy. Zatím moje nejrychlejší stovka. Vzhledem k trase a podmínkám jsem spokojený dvojnásob. Už se těším, za kolik dám příští rok Krakonošku! Celou cestu jedny ponožky. Už od prvních kilometrů provlhlé, místy i mokré. Puchýř přesto ani jeden, dokonce ani otlaky. Kompresní návleky jsem tentokrát nebral žádné. Náznak křeče v lýtku jsem měl jen jednou, jinak pohoda. Obvykle rozedřená třísla se také nekonají. No já ty kompresní návleky snad vyhodím… Bolí akorát kvadricepsy, ale do schodů a ze schodů to pořád jde, byť to není žádná hitparáda. Dávám tomu dva dny. V noci v patře na žíněnce ve spacáku jsem toho moc nenaspal, furt se musím otáčet, nevydržím dlouho v jedné poloze. Ale ráno už je to jakž takž, přece jen jsem si odpočinul. V pondělí ráno mám oteklý levý kotník, večer už je to ok.

Co nechápu, že to někteří borci dokázali dát s holýma nohama. Na to bych asi mentálně neměl. Já měl dlouhé elasťáky a na sobě funkční tílko s návleky na ruce plus jedno dlouhé tričko. Tak akorát, při pohybu komfort, po zastavení se do mě po chvíli dávala zima. Dopolední déšť jsem neřešil, jestli jsem zpocený nebo promočený deštěm je asi jedno.

A zase mě skoro celou trasu provázela v mysli jedna jediná písnička. Tentokrát od Xindla X – Naše Parta. Jako, téma není zrovna běhací, ale tak nějak mi to vycházelo do kroku: „…To je naše parta a to je naše párty, tak hoši bombery na ramena a úsměvy na rty…“. Nebo: „Respekt, za to že jsem ve všem jako ty… Respekt, za to že mám stejný hodnoty…“. No je to taková satirická story o Landově Orlíku. Ale jak si hlava něco vezme, jen tak to nepustí, mohlo to být i horší ;-)

A to je vše. Jaj, mě ty stovky prostě baví :o) Ten euforický pocit pár dní poté, ten je k nezaplacení… Díky za něj!

Javornícka 100. Důkaz místo slibů.

Javornícka stovka – kontrolní list.

https://alex.fortif.net

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.