Prešporský ultratrail (2016)

27.10.2016 14:09

Radek Hrabčák

Super závod ten Prešporský ultratrail! Loni jsem si ho tak užil, že jsem byl rozhodnutý se letos zase přihlásit. Pěkná a rychlá trasa v okolí Bratislavy, z Brna coby kamenem dohodil a zbytek doběhl. Taky spousta jídla na občerstvovačkách a moc fajn lidi kolem nich. A počasí? To jsem neřešil. Vůbec. A víte co? V týdnu bylo hnusně a pršelo. A já to stále neřešil. A tak se stalo, že v sobotu během závodu bylo azuro, sluníčko, teplota tak akorát na běh. A v neděli už bylo zase hnusně. Asi otázka psychiky nebo co.

Nemohlo mě rozhodit ani to, že cestou autem z Brna do Bratislavy v sobotu nad ránem ukazoval teploměr místy asi čtyři stupně. Přeci loni tam ukazoval dva, tak o nic nejde. Ani s parkováním na přecpaném sídlišti v Rači jsem si nedělal těžkou hlavu a ono se hned našlo krásné místo asi sto metrů od cíle. Pane jo, jestli ono se občas nevyplatí si prostě s ničím nedělat těžkou hlavu.

Sobota 22.10.2016

Prešporský ultratrail byl loni moje nejrychlejší stovka. Dlouhou trasu, tedy podle propozic 103 km a asi 3500 m převýšení, jsem dal za nějakých 13 hodin a asi 15 minut. Pak jsem celý rok relativně poctivě běhal, a tak mě samotného zajímalo, jestli budu mít letos lepší čas. Předpověď počasí, na kterou jsem se nakonec v pátek přeci jen pro jistotu podíval, slibovala nějakých 10 stupňů přes den. Na běh ideální, taky žaludek by mohl držet fest. No ale po zkušenostech z Pradědovky jsem to pojistil rohlíkem s máslem a šunkovým salámem, který jsem si přibalil dozadu do batůžku k obvyklým proprietám. Jinak jen tři GU gely a jedny želé bonbóny. Budou přeci občerstovačky. A bude jich dost!

Parkování už jsem zmínil. To je taková nutná logistika, cíl je totiž jinde než start. Tak jsem nechal auto u cíle a šalinou, tedy pardon, električkou jsem se přesunul na start do Dúbravky. Asi jsem byl natěšený nebo co, protože jsem do kulturáku na registraci vcházel jako jeden z prvních už v šest hodin. Měl jsem tedy celou hodinu na přípravu na start. Ve startovním balíčku jsem našel vzorek Pure Nuts. V podstatě burákové máslo s rozmixovaným kokosem. Právě jsem řešil, že bych ještě něco malého před startem pojedl, tak jsem to do sebe hodil a dobrý. No a před sedmou už jsem stepoval spolu s dalšími sto padesáti běžci a běžkyněmi na parkovišti před Lídlem a čekali jsme na start. Asi 80 běžců na dlouhou trasu a zbytek na krátkou 50km.

Cestou na Devín, já uprostřed, za mnou Roman Babulic. Fotil Michal Kostka.

A to už Rado odpočítává a i startuje a celý ten dav se hrne kupředu na Devínsku Kobylu a dál na Devín. Je dost kosa, tak jsem uplatnil stejnou strategii jako loni – napálit to na čele. Pěkně pětkovým tempem do kopce na druhé pozici hned za Martinem Halászem. Je mi teda jasné, že na tohodle borce asi ještě nemám dost naběháno, ale běží se mi dobře a nemám jsem pocit, že bych se nějak tavil. Pěkně držím druhou pozici až na první živou kontrolu. Pak trochu zvolňuju, ale pořád relativně v pohodě klusem do kopce po červené. Chvíli na to před sebe pouštím tři vlčáky, co mi funí na záda a jistím tuhle skupinu zpovzdálí. No a pak zničeho nic bloudím! Ups. Červená křižuje asfaltku a já nějak nepostřehl pokračování na druhé straně a místo toho to beru po jiné pěšině. Hodinky ukazují, že jdu paralelně a za chvíli bych se měl napojit, tak se nevzrušuju. Jenže ne nadarmo se těm hodinkám přezdívá šunty. Ony totiž mění dynamicky měřítko navigační mapy a zrovna teď jsem od trasy o fous dál než jsem myslel. No nakonec jsem se za pomoci mapy v mobilu zorientoval a napojil na správnou značku, jenže mě mezitím předběhl houf dalších lidí. Zrovna když jsem se napojuju na trasu, tak probíhá Gabika Ambrušová. Tak nějak tuším, že to bude asi první žena.

Mlhy pod námi, ze Sandbergu.

Gabika Ambrušová a Peter Mazán na Sandbergu.

A už se v dálce vynořuje Devín. Z běhu je rázem kochačka.

No ale jsme teprve na začátku, hlavně neklesat na mysli. Na Sandbergu se přede mnou otevírá výhled na moře mlh tam dole pod námi a já bez váhání opouštím závodní ambice a už tahám mobil z kapsy a snažím se vyfotit tu krásu. A o kus dál se z mlh vynořil Devín a zase to pálím o sto šest. Kdyby pro nic jiného, tak pro tuhle chvíli stálo za to dnes vystartovat.

A najednou mě předbíhá další holka (to to teda přišlo brzo!) – Dáša Švančarová. Má holé a asi zimou úplně rudé nohy. Ale nevypadá, že by jí to vadilo. Běží krátkou trasu a budeme se potkávat ještě pěkně dlouho. Už od startu valím do sluchátek bomby – Horkýže Slíže, Kabát a podobné. Akorát teď za Sandbergem se mi nějak kousl mobil a nejede to! Ale nechce se mi ztrácet čas, už tak mě předběhly davy, tak nápravu odkládám až na stoupání z občerstvovačky za Devínem. Už jsem si tak nějak zvykl, že jídlo nebo podobné věci řeším většinou během chůze do kopce, hlavně abych se nemusel zastavovat nebo zbytečně zpomalovat seběhy.

V čele Dáša Švančarová, já jistím skupinu klasicky zezadu. A dole Devín, tam někam běžíme. Fotila Katka Čapičíková (kateultratrail).

A pro velký úspěch ještě jedna pocitovka s Devínem v hlavní roli.

Z Devína zpátky do Blavy se nic moc neděje. Pozice se nemění, na živé kontrole nad Dúbravkou jen cvakám kontrolní list a nic nedoplňuju, všeho dost. U Jezuitských lesů borci přede mnou míří dál po fáborcích po modré. Tak na ně volám, že to není naše značení a že my se máme držet červené. Ale ti první se ani neotočili a poslední se sice zastavil, ale nevypadal moc přesvědčeně a nakonec se vydal za těmi vepředu. Pak mě naštěstí podpořil další přibíhající běžec, takže aspoň ti za mnou už běželi správně.

A pak už přes Bratislavu. Koukám zpetně do mapy, kde jsme to všude byli. Karlova Ves (s tajnou kontrolou), Mlynská dolina, kde na zastávce vždycky čekají mraky lidí a opět jsem si připadal jako Ten Ultramaratonec, když jsem běžel kolem (naštěstí z kopce, tak to šlo). A kolem ZOO? Tak tam jsem taky ještě nebyl, ale aspoň už vím, kde to je. Ty semafory na přechodech přes dálniční přivaděče mají nechutně dlouhé intervaly! A ten barák bez oken že byla Slovenská televize? Hmmm.

Ale to už mašírujeme po Korabinského do pořádně prudkého kopce. Vily po pravé straně jsou stále neobydlené jako loni. Pěkné baráčky, ale v zimě bych v tom kopci nechtěl jezdit. A kolem Slavínu na kontrolu v Horském parku. Obíhám se plus mínus s Romanom Babulicom a Martinom Dávidom. Emilko Páleník prý někde vzadu pokládá miny. Ale pak se náhle objevuje právě na kontrole v Horském parku a k překvapení parťáků jen cvaká kartu a valí dál. Tak za ním kluci uhání a já to jistím zezadu, v jedné ruce šneka s ořechy a v druhé korbáčiky. Občerstvovačka, ne? :o)

Kousek od Červeného mostu stoupáme po žluté. Je tu fotograf, tak s úsměvem! Fotil Michal Kostka.

Loni mě Emil Páleník předběhl před Červeným mostem a pak už jsem ho neviděl. Letos jsem ho před Červeným mostem předběhl já a podařilo se mi motat se kolem něj až někam do Stupavy. Tak snad to znamená, že jsem se trochu zlepšil. Oproti loňsku se cítím relativně v pohodě. Ve stoupání na Kamzík ani náznak křečí, naopak pozvolnější pasáže zvládám vybíhat, čímž cukám těm za mnou. Nahoře na kontrole si jen nechávám od Slava cvaknout kartu a valím dál. Ty čtyři kilometry na další občerstvovačku už nějak vydržím. Jako, čtyři kilometry mezi občerstvovačkami na stovce, tomu říkám komfort! Po žluté na Peknou cestu zvládám skoro celé běžet a stále se cítím dobře. Takový nádherný trailík, to je radost. (Pro představu, kontrola na Peknej ceste byla cca na 38. kilometru, tím se vysvětluje, že se cítím ještě relativně čerstvě.)

Občerstvovačka na Kamzíku žádná zdržovačka, v patách mám další vlčáky. Fotila Vivafoto.

Na Peknej ceste je už zmiňovaná občerstvovačka. Fotí si mě, jak příbíhám a že prý holka. Co? No že prý jsem zdálky vypadal jak holka :o) Ó jé. Někde tu postával Martin Urbaník a až tady jsem se zase dostal před něj. Běží dnes jak drak! Všichni se jaksi zlepšují. Bedna z toho dnes asi zase nebude…

A další holka jde přede mě – Gabriela Plačková. Běží taky krátkou trasu a pěkně šlape na paty Dáše Švančarové. Já po té asfaltce do kopce z občerstvovačky nijak zvlášť nespěchám, pěkně ještě pojíst, co jsem urval. Nahoře na kopci na mě Gabriela volá, jestli jde správně. V příkopu se tam válí pohozená šipka z JUTu. Sice netuším, kudy vede dál krátká trasa, ale jsem si celkem jistý, že až do místa, kde se dlouhá odpojuje doleva po červené (Spariská) vedou krátká i dlouhá společně. Na Spariskách Gabriela opět váhá, ale nakonec se vydává správně dál po modré a já v osamění funím do kopce vlevo po červené.  Asi po kilometru a půl proti mně najednou běží Dáša. Špatně odbočila na Spariskách, tak ji jen ujišťuju, že zpátky až na asfalt po červené a pak zřejmě dál po modré. Je mi jí líto, takhle hloupě zakufrovat a připravit se tak o první místo musí mrzet. Nakonec to ale i s tím kufrem na bednu zvládla, i když až jako třetí.

Já běžím dál. A místy mě pěkně iritují cyklisti. V zatáčce se proti mně valí jeden na cyklokrosce a dva na horácích. Uhýbám až skoro do pangejtu, cesta široká, ale oni nemění trajektorii ani o píď. Debil mě musí střihnout tak maximálně o půl metru, jak kdyby jel Tour de France. Zase trocha vyplaveného adrenalinu. No a jak jsem si doteď pochvaloval, že na pohodu a dost sil a tak podobně, tak před Mariankou přichází první krize. Předbíhá mě trio s Emilem Páleníkem a já cestou z kopce (!) přecházím chvílemi do chůze. Mám nějak rozbité ťapky v těch sešupech a taky začínám cítit vazy kolem kolena. Asi budu muset jíst víc kolagenu :o) A nebo míň žrát, abych nemusel tahat tak velký břicho.

V Marianke na kontrole mi až oči přechází z těch dobrot na stolech (aha, tak to nebude tím nedostatkem kolagenu :o)). Jen je tu ve stínu docela zima. Emil s Romanem uhání zase honem dál, Martin se chce šetřit, tak jdeme dál plus mínus spolu. Hned za kontrolou se ptá nějaká starší paní s paličkami, že či sa može pridať :o) Šak jasné, pome.

Pánova Lúka a barvy podzimu.

A zase stoupáme. Těším se na Pánovu Lúku, na podzim to tam hraje barvami. Fotím v podstatě to samé, co loni. Ale prostě když to vidím, tak mi to nedá. Azuro nad hlavou a dole od zelené přes hnědou až do zlaté všechny odstíny. Zase na chvíli odsouvám běh na druhou kolej a kochám se. Martin mi zatím mizí někde vepředu, ale ne na dlouho. Na modré do Rače neodbočil na pěšinu do lesa, a tak se nestačím divit, když se před amfiteátrem najednou objevuje zezadu. Po asfaltce z Rače jdeme zase spolu. Pořád vyhlížím ty davy běžkyň z krátké trasy, co jsem tady potkával v protisměru loni, ale nikde nikdo. Kurnik, co je špatně? Nebo že bych na tom byl už tak špatně s pamětí?

Savana za Pánovou Lúkou. Fotil jsem i loni, ale nedá mi to a musím zas.

Po modré k amfiteátru do Rače. Instantní blaho běžet po takových cestách.

Někde v půlce cesty do Stupavy mám pocit, že můj výkon začíná nějak stagnovat. Tak říkám Martinovi, že si zapnu Horkýže, ať se to zase někam posune. Načež vyrážím vpřed a docela mi to běží. Martin drží krok, i když chvílemi vypadá, že mu to dává zabrat. No jo, ale zase ty výhledy na Pajštún před Stupavou, to mi nedalo. Zastavuju, fotím, Martin běží a já pak už neběžím. Není to sice taková krize jako loni, kdy jsem už u kostela šilhal z hlaďáku a zoufale vyhlížel občerstvovačku, ale čerstvě taky zrovna nevypadám. Poklusávám a jsem příjemně překvapený, když na občerstvovačce vidím i Emila s Romanom a také se ještě míjím s Peterem Mazánem a Gabikou Ambrušovou. Myslel jsem, že už budou dávno v trapu.

Ale hlavně, dostávám horkou polívku. Vývar! Moc mi to sedlo. Navíc tu svítí sluníčko, a tak se do mně hned nedává zima jako v Marianke. Zase jsem ožil, zalívám ještě vývar Colou, a šup šup, ať už jsem na Pajštúni. Martin ještě sedí a nechce se mu. Ale on mě určitě dožene. Ještě beru zásilku na další kontrolu, zjevně se jim nedostává česnekového másla. Jen doufám, že to někde cestou nevytřesu z batohu.

Ještě jsem za vesnicí ani nezačal pořádně stoupat do kopce a Martin už je mi zase v patách. Tak si tak spolu společně supíme až na hrad. Cestou povídám o tom, že se tady někde dají najít křišťály. A pak vidím na pěšině záblesk a hola hej, lovím z hlíny kus krystalu křemene. Zase se to ve mně bije, docela bych se sem chtěl někdy na ty křišťály vydat a pěkně v klidu si to tu pochodit. Dolů do hradu nechávám Martina běžet, nějak mě bolí nohy a vůbec zase přichází jakási krize či co. Přetrpěl jsem ještě stoupání na Kozlisko, ale pak už ty sešupy dolů nebyly tak prudké, takže zatínám zuby a zkouším to zase rozběhnout. A ono to nakonec jde. Sto dvěstě metrů běhu a i ty nohy přestávají bolet. Vždycky nejhorší je rozběhnout se z chůze. Dolů od Dračieho hrádku sice trochu skřípu zubama, jak je to prudké, ale pořád je to s přimhouřením oka běh. Až jsem dorazil na asfaltku pod kopcem.

Na pěšině ve stoupání na Pajštún jsem našel krystal křemene.

Čeká mě asi pět kilometrů pozvolného stoupání po asfaltu až na Košarisko. Ještě je světlo. A taky tady v údolí dost kosa. Tak podpořím psychiku a zbaštím ten obložený rohlík, co táhnu už od začátku. Mňam, nebylo mi (skoro) nic a je mi líp. Jen ta kosa zůstává. Vydržím to asi tři kilometry a pak oblíkám mikinu a když už se hrabu v tom batohu, tak i čelovku, ať pro ni za chvíli nemusím znova. Krátím si cestu pokukováním po skalní stěně vlevo od cesty. Vypadá to jako nějaký vápencový lom. (A taky že jo a prý je tu spousta jeskyní, fuha.). Je to otravná cesta, moc to neubíhá, ale utěšuju se tím, že všechno jednou skončí. A fakt, konečně se otevírá pohled na údolí a hned na začátku na louce vidím stan s kontrolou a občerstvovačkou.

Předávám máslo a dostávám teplý čajík. Chalani jsou milí, zvou mě k ohni, doplňují vodu… Ale já vždycky ke konci zmobilizuju zdroje a už se vidím v cíli. Je to odsud prý jen nějakých 11 kilometrů, tak to je na pohodu. Navíc vím, že od Salaše prakticky z kopce. Kalkuluju a vypadá to, že bych to mohl dát celkem s přehledem pod 13 hodin. To byl jaksi od začátku můj nesmělý plán, že když to půjde dobře, tak se konečně na stovce posunout pod hranici 13 hodin.

Vyrážím dál a za Košarisky konečně zapínám i tu čelovku. Taky nasazuju rukavice a hned je mi mnohem tepleji. Do sluchátek valím opět bomby, jen styl se mi jaksi zakotvil u jedné jediné písničky, kterou pouštím furt dokola – Známka punku do Visáčů. Visáče sice normálně vůbec neposlouchám, ale tahle písnička mi přijde geniální. Dokonce jsem najednou schopen běžet i do kopce na Salaš a vyhlížím před sebe, kdy už konečně někoho doženu. V jednu chvíli si myslím, že už už někoho mám – mihotá se přede mnou světélko u rozcestníku. Ale když se přiblížím, tak zjišťuju, že to je jen odrazka na fáborku, co se motá ve vzduchu. Tož co, tož nic. Tož hybaj dál.

Konečně jsem na Bielom Kríži. Odtud už jen z kopce, však? Poctivě jdu po té pěšině lesem vedle asfaltky, kudy je značená trasa, i když stále pokukuju po té asfaltce vlevo.  Tam se to musí uhánět. Ke konci už si chvílemi i pěkně zanadávám. To jak začínám podezřele často zakopávat. Vítěz Martin Halász tady běžel čtyřkovým tempem, já jsem rád, když to vytáhnu na šestkové. Ale teda pořád se dá mluvit o běhu, tak aspoň něco.

A to je prakticky vše. Nakonec přišla Rača a já dorazil do cíle v čase 12:34. Asi o třičtvrtě hodiny rychleji než loni, ale i tak to stačilo až na patnácté místo. Jen teda trasa podle mě neměla oficiálních 103 km, ale jen asi 98 a převýšení nějakých 3150m.

V cíli s úsměvem. Radost až na kost za ten čas :o).

Po závodě mě bolí nohy. Tak nějak rovnoměrně, tak to je nové. Dřív to byla většinou stehna, teď komplet. Jinak všechno cajk, žaludek ok, puchýře ani otlaky žádné. Omlouvám se spoluběžcům, jestli jsem občas během trasy vedl pesimistické řeči jako že trpím nebo tak něco. Zpětně si takové chvíle vůbec nevybavuju, jen ty krásné traily, rychlou běhavou trasu a tak vůbec.

Důkaz místo slibů.

Startovní číslo.

Díky organizátorům, že pro nás konzumenty připravují podobné taškařice. V cíli jsem říkal, že nevím, jestli příští rok zase, že bych chtěl zkusit zase něco jiného. Ale začíná mi v hlavě klíčit taková myšlenka… Uvidíme, třeba si dám příští rok PUT do třetice všeho dobrého :o).

https://alex.fortif.net/

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.