Rýchlik Zoška Bratislava (2015)
Radek Hrabčák
O prázdninách jsem letos hromadnému pochodování a závodění moc nedal a už se mi takříkajíc začala zapalovat lejtka. Tak jsem pogůglil a vypadla na mě hrst podniků u našich východních sousedů. Nejbližší hned na začátku září, Rýchlik Zoška Bratislava – trailový běh Malými Karpaty od Zochovy chaty do Bratislavy. Už podle názvu mi to bylo sympatické. Tak si říkám, že by to mohla být rovnocenná náhrada za Brněnský masakr, který mi letos nevychází časově. Navíc je to blízko, v Malých Karpatech jsem taky ještě nebyl, a tak hopsa hejsa do B.. ratislavy.
Není to okruhový běh, nýbrž start a cíl jsou na různých místech, dost daleko od sebe. Dělal jsem si trochu těžkou hlavu z toho, jak se zvládnu dostat z cíle, kde jsem chtěl nechat auto, na start. Našel jsem si nějaké ty vlaky a autobusy, ale nakonec se to krásně vyřešilo samo nabídkou organizátorů na dopravu na start speciálním autobusem přímo z místa cíle od Vojenské nemocnice. A to jsem ještě v té době netušil, že bude možné parkovat přímo v nemocničním areálu. Luxus nad luxus.
5. září 2015, sobota
Ráno vstávám před čtvrtou, kolem půl páté vyrážím z domu. Ještě natankovat, kafíčko na pumpě.. Jejda, ta Cola ke snídani nebyla moc dobrý nápad, nějak to tlačí v žaludku. Tak rychle zajíst rohlíkama, co jsem si namazal, že pojím v klidu cestou. A pak už jen po dálnici až do Blavy. A prší a prší. Ba přímo leje. Předpověď slibovala liják až od devíti, tj. od startu. Tak to jim moc nevyšlo. No co už, tak budu mokrej už od začátku. Aspoň konečně zažiju pořádné ultra!
V Bratislavě k nemocnici trefuju hned napoprvé, na parkovišti zatím jen jedno auto. Jen jsem tak nějak otupělej ranním vstáváním, že si při lovení parkovacího hesla z paměti nemůžu zaboha vzpomenout, jak se jmenovala ta chata, co se od ní startuje. Výměnou za heslo mělo být totiž parkování zdarma. Ale ujo vrátník je v pohodě. Balím si ještě saky paky a rozhoduju se vzít si jenom jednu půllitrovou láhev. Však bude pršet, nebudu moc pít. A v té druhé je magnézka, škoda ji tu nechat. No tak to ji vypijem, ne? Ojojoj. Už když se autobus rozjížděl, jsem tušil, že budu trpět. A taky že jo. V Modre jsme se motali objížďkou mezi domky, v jednom místě si autobus i škrtl podvozkem o zem a já přemýšlel, že pokud se tam někde zasekneme, tak mému utrpení nebude konec. No, nakonec to dobře dopadlo.
Hlavně se nezapomenout zapsat do prezenčky.
Na startu prší, tak jsou všichni schovaní.
U Zošky jsem si postál ve frontě na prezentaci a okukoval běžce kolem. A furt pršelo. A zima bylo. Asi patnáct stupňů. Jako na běh super, ale na hodinové postávání v dešti nic moc :) Mohl jsem sice roztáčet kola ekonomiky v hale Zochovy chaty (nebyl bych sám), ale najezený i napitý už jsem, netřeba to přehánět.
Ale už je slyšet megafón. Poslední instrukce, fotky, výstřel a hurá na trať. Čekám kopce a ono se beží někam dolů do údolí. Držím třetí pozici, ale pak ty kopce přeci jen přichází a já se postupně řadím tam, kam patřím. Trošku jsem zdejší svahy podcenil. Čekal jsem, že to bude podobné, jako Brněnský masakr (převýšení je podobné), ale ten je od začátku mnohem pozvolnější, tělo má čas nastartovat. Tuna to bylo furt dokopce skopce. Ale víc dokopce. Snažím se neutavit, a tak do kopce často přecházím na indiánský běh. Dolů to taky moc nepouštím, před týdnem jsem si trochu podvrtnul kotník, tak radši opatrně. Trochu to ještě bolí, ale nezhoršuje se to a dá se to. Výstup na Skalnatou si užívám, poznávám to místo z fotek z loňského ročníku. Docela bych i fotil, ale zase těch lidí, co by mě předběhlo, to teda ne. Však on to někdo vyfotí a dá na net, doufám ;o)
A hlavně, neprší! Ono přestalo chvíli před startem a teď, když bych se měl už podle původní předpovědi topit v bahně, ani kapka. To jsem si ty psí dečky nemusel vůbec dávat. Ani návleky na ruce.
A předbíhá mě první holka. Uff, to je teda brzo. Růžové podkolenky svítí dodaleka. Utěšuju se tím, že běží štafetu a já přeci musím šetřit silami. Těsně před první živou kontrolou mě předbíhá i Denisa Kušnierová, nakonec jediná holka z jednotlivců, která se přede mě v konečném pořadí dostala. Ještě se s ní několikrát oběhnu, naposled na hřebenu za Konskými hlavami. Tam mě to překvapí, měla být už přede mnou, ale prý bloudila. Já nebloudím (s jednou výjimkou). Když si nejsem jistý, mrknu do mobilu, mám trasu v mapě, no stress.
Čas na první živé kontrole 1:04 (Pezinská Baba, 10 km od startu). To ještě jde, plán byl do hodiny, ale čtyři minuty navíc vzhledem k těm kopcům akceptuju. Následuje úsek 17 km k další živé kontrole (Svätý Jur – Neštich). Na začátku stoupák na Konské hlavy, pak takové houpání po hřebenu. Pěkná příroda, to si užívám. Sem tam mě ještě někdo předběhne (zase ty růžové podkolenky!), ale už to není taková tragédie. Bohužel musím zpomalit, začínají mě chytat křeče do lýtek. Jako už jsem na ně zkoušel kde co. Začínám se smiřovat s tím, že každý má něco. Někdo problémy se žaludkem, já křeče v lýtkách. Dá se s tím žít, jen je to otrava a nemůžu se rozběhnout tempem, jaké by se mi líbilo. Tak aspoň to bude hezký trénink. (Ale já se na tu bednu jednou dostanu! :))
Hmm. A furt neprší a je čím dál teplejc. A mně došla voda. Na kontrolu je to odhadem ještě půl hodiny. Tak to se dá samozřejmě přežít, ale jsem dnes nějakej rozpitej, furt bych něco chlemtal.
Seběh dolů do vesnice je po asfaltu, úplně mi to evokuje seběh do Harrachova na Krakonošově stovce. Ale tam to bylo delší. O dost delší. Tohle je jen takový šprým.
Kousek před kontrolou už na mě volají kolemstojící a navádějí mě, kam dál. To je super! Ty kontroly vysloveně odsejpají. Zapsat čas, razítko, mezitím se dobrovolníci nabízí, že mi doplní láhev. Ty jo, jsem ještě na trase nebo už jsem v ráji? Mimochodem, velmi mě motivuje, když potkávám na trase lidi. Ani nemusí fandit, stačí, když jen tak jdou v protisměru. Vždycky se v tu chvíli přemůžu a i když nemůžu, tak běžím. Jsem přeci ten ultraběžec, no ni? Ideální by bylo, kdyby stáli po sto metrech, to bych měl v cíli krásný čas, panečku.
Na kontrole dávám trochu kofoly, kus banánu, na cestu dvě sušenky a hor sa hore zpátky na trasu. Hmm, jenže se jaksi nezadařilo. Přeběhl jsem odbočku na žlutou a pokračuju dál do vesnice. Sice jen kousíček, ale chvíli mi to trvá, než se zorientuju a s pomocí místních se navedu na správnou trasu. Tímto se přede mne dostal minimálně Braňo Gereg. Jeho jedovatě oranžové triko mě bude nějakou dobu doprovázet. Cupitá, kluše, běží do kopce k hradu. Borec! Na to nemám, jdu to pěšky. Ale kupodivu to není zase takový rychlostní rozdíl a stále si ho držím na dohled.
Dál mi to trochu splývá. Udělal jsem chybu v propočtech, nachystal jsem se psychicky na 10 kilometrů do další občerstvovačky v Marianke a ejhle, ono to je třináct. No fuj, tak to zase budu nejmíň půl hodiny před ní na suchu. Cesta se furt vlní, neprší, suchá hlína je tvrdá. Předbíhám nějakou štafetu (holka s klukem), taky Braňu jsem někde navlíkl. Na odbočce ze žluté na červenou (konečně! tenhle úsek mi přišel nekonečný) už kousek před Mariankou kontroluju mapu, zrovna tu není žádné značení. Jo, je to ono. Ale taky koukám, že mě dobíhají další běžci. Tak to teda prrr, tak špatně na tom zase nejsem, už bylo dost předvádění ospalého králíka. Je na čase stát se zase běžcem. Je teda fakt, že přerodu napomáhá fakt, že odtud až na občerstvovačku to má být skopce a ne moc daleko (prozradila mapa).
Takže zapínám forsáž a pronásledovatelům mizím z dohledu. A dávám si svůj nejrychlejší kilometr tohoto závodu za 4:41, na rtech Landovy Holky a mašiny („kupředu letí česká krev“). Na náměstí trochu váhám, kudy kam, ale lidé okolo mě okamžitě navigují správným směrem.
A je tu kontrola s občerstvovačkou. Nevím, co dřív. Opět se na mě vrhají dobrovolníci a chtějí mi naplnit láhev, poradit kudy dál a vůbec se všemožně postarat o to, abych do toho cíle přeci jen doběhl. Díky za tu péči, bylo to super!
Dávám trochu Coly, do flašky vodu, do ruky nějaké sušenky a hybaj do dalšího kopce. A scházím se s fajn chlapíkem, co jsem si ho všimnul už na startu. Žádné extra módní kompresní kdesi cosi, dlouhý vous, brýle. Do kopce mi to moc nejde, několikrát ho popoháním, ať se nenechá mou pomalostí omezovat a klidně běží dál. Ale nechce se mu. Tak kecáme prakticky až na kopec. Tam se nakonec přeci jen rozbíhá ještě pár lidí pochytat, mě bohužel limitují křeče, tak nesmím divočit. Ani jsem se nezeptal, jak se jmenuje. Tipuju na Michala Jakubce, ale jistý si nejsem. Do cíle 10 km, pokud to chci dát pod šest hodin, tak na to mám hodinu a půl. Tak to je v klidu.
Poslední samokontrola na rozcestí Klanec chybí. Tak aspoň fotím rozcestník (a zpětně na té fotce koukám, že na tyčce byl isolepou přilepený papírek „Heslo RZB“, ale toho jsem si teda v reálu vůbec nevšimnul a otázka je, jestli to vůbec bylo správné heslo). Mám pocit, že tu kontrolní tabulku jsem viděl pár kilometrů zpátky, samozřejmě bez hesla. Asi to nějakým puberťákům přišlo jako dobrý nápad.
Sbíhám se tu opět s dvojicí běžců, se kterými se potkávám průběžně už asi 30 kilometrů. Vždycky na ně získám krátkým pobytem na občerstvovačce, oni jsou rychlejší mezi nimi. Na začátku jsem neprozřetelně zmínil, že forsáž budu zapínat až před cílem, ten starší se mě ptá, jestli už jsem ji zapnul ;o)
No jo, už mi to moc neběží, naštěstí je to zase skopce. A dole u silnice pohledem do mapy zjišťuju, že šak ono je to už míň jak kilometr. Tak to je brnkačka! Je na čase konečně zapnout tu forsáž. Přidávám, zrychluju. Pod železničním mostem míjím turisty, říkají cosi o tom, že po padesáti kilometrech by určitě už neběželi. Jo jo, takové řeči pohladí na duši :o)
A je tu cíl! I s potleskem! Sem je radost jezdit na závody.
Těch posledních 10 km jsem zvádl cca za hodinu a pět minut. Tak to nebylo nakonec tak zlé. Kotník jsem rozběhal tak, že o něm skoro nevím, jen ty křeče kdyby nebyly…
Pohoda v cíli. Nezaprší a nezaprší.
Celkový čas 5:35 stačil na 26. místo z 89. startujících v kategorii jednotlivců. Pěkný závod. Kromě trablů s mou vlastní fyzickou schránkou to byla samá pozitiva a sociální jistoty. Pěkná trasa, super organizace, juch. Doporučuje pět z pěti běžců ;-) Ještě jsem si za hubičku koupil funkční triko s logem závodu vepředu i vzadu. Už se těším, až se v něm budu předvádět před brněnskými běžci :-)
Důkaz místo slibů
Kontrolní hárok. Jak se to řekne česky netuším.
Článok bol zverejnený so súhlasom autora.
.jpg){kind=logo}
